Cesta přes Rybu

Posted on Posted in články

15.-16.7.
lezli: Filip Zaoral & Lukáš Ondrášek

Na Marmoládě jsme chtěli rybařit již dlouho. Kilometrová jižní stěna Marmolady leží v severní Itálii a cesta dolézá na vrcholek ve výšce 3265 metrů. Výběr kořisti byl jasný a Cesta přes Rybu v obtížnosti 9- nám nedala spát. Jedná se o linku 1200 metrů (38 délek) dlouhou a byla odchycena v roce 1981 po dlouhém souboji Jindřichem Šustrem a Igorem Kollerem. Lezení v této kompaktní stěně nabízí nevšední pocity volnosti na vzdušných štandech a potěšení při zakládání vlastního jištění.

Plán jsme s Filem držely v hlavě dva roky a nabízel nám velkou dávku motivace. Motivaci jsem ocenil hlavně při dlouhém mrznutí venku. Také při přemáháním se narvat prsty do jednoprstových dírek v mé oblíbené lezecké oblasti, kde jsem tyto cesty vyhledával, protože jsem trpěl představou, že se to musím trénovat. Vícedélkové cesty proto beru jako vyvrcholení sezóny a snažení. Výběr cesty byl vcelku jasný. Byla to pro nás legendární cesta v horách a nejsilnější myšlenka, se kterou jsme si kdy začínali. Zkoumáním průvodce nám bylo jasné, že cesta je ve středních partiích obtížná, ale s příjemnou siluetou jeskyňky ve tvaru ryby, podle které je pojmenována celá cesta. Nejsme silově založení jedinci a shybování v převisech nám nejde, proto jsme zvolili také tuto plotnovou linku se smělým plánem vylézt ji čistě, nikoliv technicky, jak bývá často lezena.

 

 

Jedeme z Olomouce směr Cortina naloženi návnadou až po strop. Nápadná krabice od bot na zadním sedadle je plná buchty od Filovy babičky. Buchta je dobrá a dělá nám společnost i při zpáteční cestě. Luxusní silnice nás dovedla na parkoviště ve čtyři hodiny odpoledne a po sbalení nejnutnějšího vyrážíme směr Rifugio Onorio Falier, kde se zapíšeme do knihy a zjišťujeme, že po frontě studeného počasí tam není ani noha. Ubytováváme se ve starém tunelu z první světové kousek nad chatou a třídíme materiál do stěny. Každý gram se počítá, proto i kapesníky z kapes, nálepky na lahvích a lístečky u trička musí pryč. Nemilosrdný pohled spolulezce odhalí vše. Jsou to gramy chápeš!? Usínáme s podivným pocitem někde v žaludku a vidinou vstávání o čtvrté hodině do krásného dne.

Přístup ke stěně vede do kopce a ráno kličkujeme mezi odpadky, které padají z lanovky nahoře. Nález dětské botičky pod kilometr vysokou stěnou nám není jasný a po zbytku jsme nepátrali. Začínají první lehké délky v kompaktní mírně položené skále. Užíváme si nýtů, které někdo zmastil kladivem tak, že je provazujme smyčkou. Pleštíme oči před sebe na hladké plotny a hledáme záchytný bod. Přichází těžké délky za 7a, vzdušné štandy. Provazujeme dírky smyčkami jako zběsilí a najednou slyším…nééé a jen koukáme… Filova péřovka letí hluboko pod nás, když ji omylem upustí. Je Jedenáct hodin a počasí vypadá úžasně, ale my stále drkotáme zuby. Podle losu pod stěnou na mě vychází nejtěžší délka. Duševní klid nám dává štand ze starých smyček ve kterém se cítíme bezpečně. 7b po dírkách ohlodanýma od háčků a nohy na dobré slovo třecí se o hladký vápenec. Nálada je bojová a v klíčovém kroku přes jeden a půl prstovou dírku si vzpomenu na povídání, kde se borec snaží něco založit, až opere erární abalak. Strach mi nedovolí polevit, cvakám smyčku a nekoukám na čem drží. Utíkám metry výše a při pomyšlení na shnilou rakovinu hypnotizuji další erární bazmek v dálce. Dolézám traverzem za Filova povzbuzování do Ryby. Filip za mnou statečně vyprasí těžkou délku s batohem.

 

V Rybě jsme v 13:30 a dáváme oběd skládající se s dobrého výhledu, sluníčka a myšlenky dolézt dnes na polici a možná i výše. Je příjemné pravidelně se střídat a těšit se na pěknou snow při oblezu ryby zprava, ale bavím se jen krátce, protože za chvilku visíme ve štandu a nad námi jsou tři délky za 7a, které nejsou jednoduché. Zatím lezeme vše OS, ale devatenáctá délka nám to spočítá. Při výlezu z díry nastává klikatice do smyček trčících ze skály a traverz vpravo po ohlodaných prstovkách. Přelézám to na třetí pokus z nohandu v díře, kde je stará skoba zřejmě od prvovýstupců. Filova další délka nabízí potěšení pro diváky ve formě traverzu a slézání dolů. Drtí statečně žlábky a na druhý pokus z nohandu dolézá ke štandu. Lezení traverzu s batohem je pěkná disciplína a po dosažení štandu mám radost. Je cítit únava. Euforie z jeskyně, kde jsme si pohrávaly s myšlenkou dolézt dnes na vrchol je pryč. Zatneme naše prsty do vápence a myslíme na odvahu prvovýstupců. Dolézáme na polici, kde nás čeká romantická noc v bivaku s lany a spoustou izofólií. Pracovní den dnes trval asi 13,5 hodiny. Dáváme si na večeří sýr a papriku na spravení chuti od sladkých tyčinek a vychutnáváme výhledy na chatu pod námi.

 

 

 

S myšlenkami kamaráda, který tvrdí, že spolulezec je nejdůležitější člověk, musím souhlasit a společné zážitky v horách se nedají sdílet pomocí fotografií ani na facebooku. Často vidím, že moderní stěnový lezec neřeší, kdo ho jistí při lezení jeho denní dávky adrenalinu. Vytrácí se zde idea týmové spolupráce a důvěry. Lezení v horách by bez důvěry a týmového ducha nebylo možné.

Sedíme jako báby na pavlači a hledíme vzhůru na komíny nad námi. Rampouchy naznačují něco nepěkného. Zimááá a Fil ve spacáku spokojeně spí. Moje ledové království ve žďáráku mne donutilo celou noc být přítomen. Až na pár lehkých komat po zahřátí nohou pomocí nově vymyšlených cviků. Ve čtyři hodiny nervózně drbu do spáče, že je čas. Los pod stěnou byl jasný a já můžu dělat těžítko prvolezci, který se zahřívá v padesátimetrové délce v koutě. Rozehřeji se v šestce a nadcházející lehké trojkové délky lezeme souběžně po plotnách, kde se dá jezdit na kole. Lezeme co nejrychleji, protože dnešní práce nás ještě čeká v koutech a komínech nad námi. Fil dělá podle jeho slov „tutový „štand na jednom „tutovém“ friendu a pouští se do boje s komínem. Ve čtvrté délce v mokrém komínu nalézáme skobku, která je pro nás duševním pokrmem a dává nám šanci správně zvoleného směru. Dolézám ke štandu a vidím smějícího se Fila na kameni, který ukazuje na dvoumetrové rampouchy deset metrů nad hlavou. To nechceš, ale tam vede naše poslední pětková délka v mokrém komínu. Když to pokašlu, tak budeme za hlupáky, kteří neumí lozit v pětky v ledu. Za povzbuzování mlátím do rampouchů a ledová tříšť padá na Fila schovaného pod skalkou. Lepší je zneškodnit je dříve, než je shodí lano a propíchnou jističe. Nakonec nalézám pěknou skobu a oblézám převis mírně zprava stále v ledem pokrytém komíně. Okolo začíná poletovat sníh a občasné šmatlání ve sněhu v polonazutých lezečkách nám dává tušit, že jsme blízko a pořádně vysoko. Utíkáme souběžně po skále trojkovým kamenolomem a je cítit silný vítr od ledovce s druhé strany. Pět a půl hodiny kominické práce z police a my dolézáme nad lanovku ke konci naší cesty. Shazujeme vybavení do batohu, ať neděláme pozdvižení ve stanici lanovky. Přes střechu scházíme na vyhlídku do stanice ve výšce 3265 metrů a po proceduře focení usmlouváme jízdu zdarma, alespoň do mezistanice odkud nás čeká ledovcový trek k Lago di Fedaida a stopování k našemu autu.

 

 

 

Ve stejnou dobu jsou pod Marmoladou Nikol se Standou, kteří nám ulehčí pochod smrti zpět do bivaku pro věci. Další den dáváme společný odpočinek, tlačíme buchtu od Filovy babičky, za co ji ještě jednou děkujeme a hrajeme po ránu stolní hry, které jsou okořeněny Standovou gastro show.

Plány jsou velké a času málo, proto ještě v odpočinkový den šlapeme na doražení pod Tre Cime s vidinou lézt další den sportovněji odjištěnou cestu na Cimu Piccolu. Třešničkou tohoto rybářského zápolení má být cesta Gelbe Mauer vlevo od žluté hrany. Dva Italové večer slaňují a říkají, že po rybě musíme toto vylézt za dvě hodiny. Ha Ha… 350m dlouhá stěna na nás cení ráno zuby a zjišťujeme, že Italové taky neměli tušení, co lezou. Cestu jsme lezli s vypětím a odřenými prsty za čtyři hodiny na vrchol čistě on sight. Cesta se jmenovala Prima Ballerina 8+/9- na 11 délek. Náš plánovaný Gelbe Mauer je trochu více vlevo. Pro zpestření sestupu jsme se rozhodli slanit přes tuto cestu, ať víme, co nás čeká příště. Nebyl to dobrý nápad, protože permanentně převislá stěna a dvoumetrový převis v horní části nám dohlodal morál, který již utrpěl při Cestě přes Rybu. Byli jsme rádi po dosáhnutí pevné země přes tato vzdušná slanění a houpání se do převisu.

 

Není důležité, co vylezeš, ale jak. V této cestě se nám podařilo spojit JAK s CO a Cesta přes Rybu byla naše nejtěžší horská výzva. Neskončila „ozembouchem“ ani většími komplikacemi a celá akce probíhala podezřele hladce i díky buchtě v krabici od bot.

Výbava: 2× poloviční lana (60m), 8 friendů, 3× abalaky, 5 vklíněnců. 4 ballnuty, 8 expresek, 10 různých smyček, spacák, žďárák, dvě péřovky, dvě goretexové bundy, 5,5 litrů vody, kilo jídla, kopa odhodlání a dobré nálady