Do Alp jsme to vzali na kole

Posted on Posted in články

Do Alp jsme to vzali na kole

Kopírovat řeku Inn od pramenu až po ústí do Dunaje. Navštívit dějiště cyklistického závodu Giro d´Italia. Vychutnat si nekonečné stoupání do sedel pokrytých sněhem a následné sjezdy do údolí. Projíždět dějištěm zimní olympiády. To je naše dobrodružství na kole.

S myšlenkou zorganizovat cyklistický výlet jen vlastními silami jsem si pohrával již dlouho. Občas se dozvím, jak se někdo hecne a dojede se vykoupat k moři. To by ale nebylo ono bez pořádných kopců, sněhových polí a nekonečných sjezdů serpentýnami.
Minulý rok jsem si vyzkoušel asi třídenní cestu přes Slovensko a Rakousko. Dojel jsem a první slova byla „už nikdy více“. Ale jak to bývá, v hlavě se mi to rozleželo a začala se rodit myšlenka cesty přes Alpy. Když jsem to nadhodil svému bráchovi Frantovi, okamžitě se toho chytl.
Nejvíce nás lákaly destinace na severu Itálie, Rakousko a Švýcarsko, kde jsou zasněžené vrcholky hor, divoké řeky, průzračné vody, přívětiví lidé a dobrá kuchyně. Tu jsme bohužel neměli možnost ochutnat v dostatečné míře. Naše putování bylo maximálně naturální a úsporné. Hotely ani vyhřáté vířivky jsme si nedopřávali. Snad až na jednu výjimku. Ale tak si představuji ten pravý odpočinek!
Plán zněl jasně. Projet si centra světových sportovních dění a poznat krásu Alp na vlastní kůži. Google nám pomohl s určením trasy podle našich představ. Po jemném ručním doladění a objezdech tunelů, dálnic a hlavně cest pro motorová vozidla, kde nejsou cyklisté vítáni, to vyhodilo krásných 1400 kilometrů. Vydělil jsem to a po krátké úvaze jsem se rozhodl, že 14 dní nám bude stačit. Trasa: České Budějovice -> Passau -> Rossenheim -> Garmisch – Partenkirchen -> Zernez -> Bormio – > Livigno -> St. Moritz -> Vaduz -> Bregenz -> Garching -> Passau -> České Budějovice.

 

 

Naložili jsme materiál na naše celoodpružená kola s 2,25“ pneumatikami na silnici a důkladně se předzásobili tyčinkami na prvních pár dní. Určitě je to lepší varianta, než pak ve švýcarském obchodě hledat někde pod úrovní kolen něco pod jeden frank.
Pojeď, je to po rovině
Z Rýmařova jsme zvolili vlak, který nás dovezl do Budějovic za krásných osm hodin s přestupem v Olomouci a Praze. Po dvou hodinách jsme dojeli k nádrži Lipno, kde jsme si mohli dopřát u přátel v místním kempu poslední teplou sprchu a trochu jistoty. V sobotu 11. 7. to vypuklo vstáváním do pěti stupňů. Čekaly nás krásné šumavské lesy a první stoupání do kopců okolo 900 m. n. m u Silnického Vršku a přejezd Strážný do Německa.

Následné klesání k Dunaji jsme si zpestřili průjezdem historického nábřeží města Pasov v dolním Bavorsku (viz foto) Jak naše cesta den za dnem pokračovala, tělo si začalo zvykat na pohyb a představa celého dne v sedle přestávala být nepříjemná.
První den jsme založili tábor u městečka Pocking poblíž cyklostezky. Dotěrný hmyz a zdejší teplota nás okamžitě donutily vlézt do spacáku. Po půlnoci nás probudily podivné zvuky. Ani jeden jsme se nehnuli. Zvuk flexy a pokřiky nějaké německé smetánky naštěstí po chvíli utichly. Asi vylepšovali zdejší železné sloupky značení u cyklostezky.

Nekonečná zemědělská rovinka a květinové zahrádky: „natrhej si sám kolik uneseš a zaplať

Den po německé rovince uběhl a večer jsme zalehli pod skálou u kapličky. Chyty na skále byly lákavé a rád bych vyzkoušel místní bouldery, ale po 142 km už to nešlo.
Hned ráno nás osvěžila krátká přeháňka, ale ani svěží vzduch nás nezachránil před první krizí. Sluníčko svítilo a spálené ruce z minulého dne dostaly zabrat. Franta po cestě do kopce tolik přemýšlel, až narazil do značení u cesty za Rosenheimem. Naštěstí to odnesl jenom přední brzdový kotouč.
Nepřemýšlej a šlapej!
Přítomnost hor začala být cítit. Při prvním pohledu na jejich vzdálené siluety jsem si začal uvědomovat ty rozměry a také ty těžké krysy, na kterých šlapeme.

Malebné údolí jižního Tyrolska a nekonečná řeka Inn, která
nás stále provází zemí. Tato oblast je jako stvořená pro cyklistiku.

Den pokračoval a my se začali přibližovat k rakouské hranici. Vysoké hory tam v dáli nám připadaly tak obrovské. Tak to bude masakr, běželo mi hlavou. Kopce přicházely a Fanouš začal chytat druhý dech.
Ledová řeka na dobrou noc a lehká přeháňka v lese někde před Grarmich-Partenkirchen nás povzbudily do čtvrtého dne. Rychle uvařit ještě české ovesné vločky a hurá na kola. Nejhezčí den dosavadní túry nás čekal. Obtočili jsme se okolo nejvyšší hory Německa Zugspitze (2962 m) a Rakousko bylo na dohled.

Hranice Švýcarska a jejich průzračné studny v každé vesnici.

Brána do Engadinu
Scuo, Susch a Zernez. Vstupní brána do oblasti Engadin ve Švýcarsku. Turistická oblast s krásnými kulisami nám byla výchozím bodem pro okruh přes nejzáživnější část cesty. V Zernez jsme dočerpali palivo a dobili baterky v místní restauraci.
Pátý den po ránu přišla zvláštní lahůdka! Sedlo Passo dal Fuorm (2149 m), odkud vedou překrásné turistické stezky. Sice jsme se museli trochu přiobléct, ale čekal nás nádherný sjezd dolů.
To jsme ještě nevěděli, co nás čeká. Dobře rozehřátí jsme přijeli do vesničky s úzkými uličkami a nabrali vodu. Značka Stelvio ukazovala směrem vzhůru. Tato oblast je rájem spíš pro motorkáře, ale my jsme šlápli do pedálů a poháněni zvuky strojů jsme mákli po směru oné značky. Fanouš mi začal utíkat. Bolest v kolenu a přeslazený žaludek po tyčinkách není nic moc. Nadmořská výška přibývala a po necelých třech hodinách a dvou vertikálních kilometrech jsme tam. Legendární Passo dello Stelvio (2758 m). Nejvýše položené silniční sedlo italských východních Alp. Připadali jsme si jako na Giro d´Italia, která tudy projíždí. Dojem nám jenom kazí motorkáři. Zajímavostí je, že každý rok se sedlo uzavře na jeden den a je otevřeno jenom pro tisíce cyklistů. Po náročném úseku jsme zregenerovali tělo v termálním bazénku u řeky, který Franta objevil během zimní návštěvy.

 

Vrcholovka Na Passo dello Stelvio
Šesté ráno v Itálii za Bormiem nám dělala budíček místní veverka. Rozcvička jak jinak než do kopce. Passo Foscagno (2291 m). Kromě nádherné přírody nás ale dostal i zdejší „protimedvědí“ systém otevíraní popelnic. Dál byl na programu sjezd do Livigna, města horských outdoorových sportů a mého města snů. A došlo i na místní dobroty. Půl kila sušených rajčat, nakoupených ve zdejším obchodě, mě později zachránilo. Ani italské těstoviny nechyběly. Tady bych mohl zůstat i dýl.

Výživný oběd po nákupu v Livigno
Ale kopce volají. Passo Forcola di Livigno a zpět do Švýcarska (2315 m). Po kratším sjezdu nástup do očekávaného Passo del Bernina. Na hoře se přehnala krátká, ale intenzivní přeháňka. Ta ale nekazila nádherný pohled na modré vody Lago Bianco, ledovec Morteratch a nad ním Piz Bernina (4019 m) jako nejvyšší vrchol východních Alp. Je to prostě ráj turistů, horolezců a lyžařů, kteří mohou využít pohodlné lanovky a poté sjet, tak jako my do Sv. Mořice. Vláček Bernina Express lemující silnici je třešničkou na dortu. V propoceném dresu po úmorném stoupání a tretrách jsme si udělali alespoň procházku městem zpestřenou o návštěvu luxusní čokoládovny Läderach. Poté následovalo nejrychlejších třicet kilometrů do Zernez, kde jsme po koupelích v řece obsadili další místo pro nocleh.

Při našem obědě na břehu jezera jsme se cítili opravdu divně.
Začít vařit těstoviny při pohledu na plachetnice, pětihvězdičkový hotel…
Z kopce za uměním
Poslední ráno v Alpách v sedle Flüela (2383 m) nám zpestřil nádherný východ slunce. V této výšce ještě leží okolo horských jezer sníh. Ta nádhera se nám těžko opouštěla, šlo to ale o to lépe, protože klesání zpět na rovinky bylo značné.
Blížila se bouře a hranice Švýcarska a Lichtenštejnska s vojenskými objekty vypadala opravdu hrozivě. Vaduz, jako hlavní město malého státečku, nám učarovalo svým hlavním náměstím. Najdete zde dokonalou zmenšeninu parlamentu a radnice. Celé centrum nazývané Städtle je pojato jako openair galerie všech možných objektů. Pokud máte dostatek času, tak bych doporučil Lichtenštejnskou galerii vystavující vzácná díla světových malířů. My jsme však museli pokračovat a k večeru jsme se už koupali v Bodamském jezeře v Německu. Před přicházející bouřkou jsme se ukryli na zápraží malého kostelíku u města Bregenz.

Vaduz a projížďka po náměstí. Pózování u Bodamského jezera s apokalyptickým pozadím
Začátek konce

 

 

Osmý den ráno byla teplota na bodu mrazu. Alpy ve Švýcarsku jsme měli projeté a tím jsme splnili i náš hlavní cíl. Franta měl představu, že nasedne dnes na vlak a vyhne se tak prohřátým rovinkám v Německu. Naše cesty se rozešli před Mnichovem ve městě Fürstenfeldbruck. Já jsem nechtěl přijít o pěkné zážitky, které mě ještě čekaly. Proto jsem se rozhodl pokračovat. Krajina okolo řeky Amper přes Dachau byla po dešti příjemná. To se nedalo říct o polích za ní. Čekala mě asi nejhorší noc celé akce. Po 240 kilometrech jsem konečně našel krásnou vodu a nocleh ve štěrkovně. Společnost mi ale dělal agresivní hmyz a zvuk místní technopárty. Radši jsem dal budíček na čtyři a ať už jsem zpět u Budějovic.
Den devátý a peklo okolo 35 stupňů. Zachránila mě dříve zmiňovaná sušená rajčata a ledová káva v Passau. Hrábnul jsem si na dno svých sil, ale hranice mě zase nakoply a lesy Šumavy byly za mnou. Plácnul jsem sebou bezvládně do spacáku. Ráno jen nasednout na posledních pár kilometrů a vlát na kole až do Českých Budějovic. Celá trasa byla zvládnuta v rychlém tempu deseti dní.
Na závěr můžu říct, že akce se vydařila. To mi ale dochází až po časovém odstupu a prohlédnutí fotek. Už zase máme otevřené oči pro další plány. Základem úspěchu je dobré počasí a to nám vyšlo. Pro příště víme, že odlehčit kolům a zařadit pár odpočinkových dnů s trochou kultury není od věci. Přesto razím heslo “rychle = bezpečně”, ale koupel v termálu stejně nesmí chybět.

Něco málo pro honiče kilometrů a počtáře
Celková ujetá vzdálenost České Budějovice a zpět: 1553 km
Průměrná rychlost: 20,2 km/hod
Největší denní vzdálenost: 272 km
Sedla: Pass dal Fuorm 2149 m.n.m
Passo dello Stelvio 2758 m.n.m
Passo Foscagno 2291 m.n.m
Livigno Forcola 2315 m.n.m
Passo del Bernina 2330 m.n.m
Fluela pass 2383 m.n.m
Počet Dní: 10
Kola: Kelly Tyke 2013
Pells Ridelight 2010