Cyklo na Triglav

Posted on Posted in články

Každou akci musí provázet pocit cíle, kterým je většinou vrcholek osamocené hory bez lidí. Tentokrát jsem měl v merku Triglav jako nejvyšší horu Slovinska. Cesta mi bude sloužit pro rozhýbání těla před dlouhými prázdninami. Vlakem je to moc daleko a autem blízko. Takže jsem se po zkušenosti loňské tryzny do Švýcarska rozhodl jet na kole.

Při balení věcí mi běží v mozkovně, co jsem měl minule navíc. Takže: „ jeden dres, spacák a karimatka budou až příliš jo a hlavně dostatek opalováku, protože rakouské slunce je potvora“.

Ranní běsy a průjezd Vídní v lijáku je lahůdka. Marně si vzpomínám jestli jsem si to užíval, ale mávající řidiče si pamatuji dobře. Já blázen snažící se projet na červenou na padesátém semaforu v městské džungli. Nemám rád velká města! Jsem v úniku a ujíždím jim co nejdál. Po dvou a půl dnech zakempuju ve Slovinsku v lese u Aljaževa domu.

Sotva jsem se probudil a už stojím u té přerostlé karabiny z mého snu. Moje pravá běžecká bota protestuje při vstupu do sněhového pole a levé koleno na tom není o moc lépe po 520 kilometrech. Celoodpružené kolo se zátěží je těžký vehement, proto si užívám předbíhání českých turistů obtěžkaných cepíny. Prý očekávají nad dva a půl sníh. Lehké boty, dvě tyčinky v kapse a pokřikující Ital „ležéééro come on“ mě ženou za sněhem. Horské koze obsazuji ferratu. Dáváme selfie a každý běžíme svoji cestou. „Pot čez Prag“ je v ranních hodinách pěkná rozehřívačka bez turistů. Letos je tady prý více sněhu, ale to mi vůbec nevadí a pádluju sněhem k Triglavskému domu.

Ferrátku na vrchol vidím z dálky a s chutí se do ní pouštím. Tahání za hromosvod je v módě, tak jdu s dobou, ale co to? Najednou mne předbíhá Ital oděn do ještě lehčího oděvu, než mám já. „Asi nějaký skyrunner“ čekám kdy poběží po hřebínku a pozoruji dobrodruhy třískající se ferratou nahoru. Jsem kousíček pod vrcholem a borec běží nazpět. Vrchol mám za chvíli pod nohami. Plán byl dojít na Triglav a ještě výš. Výš než kdykoliv jindy, protože sníh je skupenství pevné a dá se na něm stát dva výškové metry nad vrcholem kousek od plechového bunkru. Je teplo a užívám si samotu té chvíle na vrcholku, kde jindy o samotě není řeč a fotky ferratistů lžou, když okolo stojí dav lidí čekající na fotku na stejném místě.

Čtyři a půl hodiny šlapání do kopce bylo v pohodě pro mé koleno, ale dolů nastává tryzna umocněná rozbředlým sněhem. Na chatě je živo a můj plán je jít dolů jinou trasou přes Tominškov pot. Potkávám české obrněnce navlečené v bundách na začátku sněhu. Pokynu ať se daří a běžím k mému stroji do údolí. Nasedám a po hodinách hltání prachu prskám jak je to na nic.

Druhý den koleno reaguje špatně a otupující prášek také nepomáhá.  Čtyři dny na kole a 650 kilometrů mi stačí. Hej ale co šťastný konec? Říkám si že, vrchol byl nejsilnéjší zážitek, ale italská pizza bude zážitek pro vysušený žaludek a pěkný závěr v mé oblíbené Itálii. Jižané umí ty cyklostezky pěkně a údolí od Podkorenu do Tarvisia je cyklo ráj. Elektro kola mne předhánějí a já jim to nedaruji. Odpadám další den v plánovaném vlaku z Villachu do Olomouce.

Jsou to bizardní zážitky při apokalyptických západech slunce pod širým nebem v tenkém hvězdářském spacáku. Mocnost těch chvil poznávání vlastních pocitů je nekonečná a je dobré vyzkoušet si, kam až jsem schopen zajít na hranici svých možností. Hrdinství se potom ale hůře prodává, protože není moc svědků a selfie tyč nemám. Dělám to ale pro to, že mám rád pohyb v horách a jdu si za svým cílem.

One thought on “Cyklo na Triglav

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *