Linka snů na Ráblu

Posted on Posted in Uncategorized

Soutěž na stránkách eMontany mne inspirovala k napsání jemně ironického a humorného textu, který jsem doplnil sadou autentických fotografií z místa činu.

Ať jsi hobík, nebo borec, který lezení věnuje celý svůj čas a majetek, tak si přečti následující řádky. České horolezectví má silné jméno ve světě již dlouhou dobu. Borců, kteří lezou těžké, odvážné linie přibývá a je o nich slyšet! Snažili jsme se také rozvířit hladinu našeho rybníčku smělým výstupem, který nebude mít dlouho opakování. Článek ber jako motivaci v těžkém tréninku před výjezdem do hor, nebo jako čtení dvou různých pohledů u piva. Záleží na tobě, jak vnímáš dobrodružství ty.

 

 

Lukáš:

Samozřejmě, že jsem trénoval, bez toho bychom neměli odvahu pustit se do takového projektu. Důležitý byl mentální trénink, který mě připravil na podmínky ve stěně. Příprava probíhala i na teoretické rovině. V průvodci: Horolezecké terény na Moravě z roku 1960 jsem nastudoval realitu, která nás čekala. Cituji úryvek z průvodce: stěnou pod převis, travers, respektive překrok do stěny nad převisem. Stěnou do jeskyňky pod výrazným převisem. Z jeskyňky krajně těžce doprava, vzhůru přes převis…

Plán zněl vylézt tento odvážný výstup v čistém stylu. To znamená bez podpory. Jen dva borci ve stěně a spousta materiálu. Náročný projekt bylo potřeba také hmotně zabezpečit a získat důvěru sponzorů nebylo jednoduché. Spolulezce jsem sehnal velice snadno, protože bratr Franta je vždy odhodlán podpořit mé sny. Vše se dalo dohromady a 23. 8. 2017 jsme zahájili nástup pod stěnu. První úsek jsem lezl já k bivaku, který jsme tak tak přečkali v malém stanu ve stěně. Franta ještě vařil večer vodu, aby bylo čím naplnit termosku. Já jsem odpočíval na pokračování již techničtějšího úseku cesty. Postupně jsem při čekání na sebe navlekl všechny vrstvy. Svrchní vrstva peří nás zachránila a cítil jsem se opravdu dobře. Měli jsme sebou i čakany, ale ty nebylo kde využít. Celou cestu se dalo lézt bez rukavic.

Stránku jištění bych nezmiňoval, ale díky Frantovi jsme přišli o kladivo. To nás mohlo přivést do maléru, ale vyřešil jsem to bravurně. Nalezená stará skoba byla požehnáním a v odpoledních hodinách jsme byli nahoře. Vrcholovku jsme nezakládali, ale Franta udělal pár dokumentačních fotek pro sponzory. Sestup východní stranou hřebene nebyl zadarmo s těžkým batohem na zádech. Slézali jsme pozpátku přes technickou pasáž, kterou jsem zvládl společně se spolulezcem perfektně až do základního tábora na travnaté louce. Franta si dává dole občerstvení, ale já nemám ani hlad díky radosti z úspěchu.

Vždy říkám, že není důležité, co lezeš, ale jak. Zde jsme spojili vše dohromady a vznikl krásný výstup v čistém stylu. Tento zážitek mi nikdo nevezme a budu se jej snažit zprostředkovat lezcům, kteří mají zájem proniknout do této problematiky. Nebudu se rozepisovat o našem úspěchu zde (poslal jsem informace na patřičná místa) Předám raději slovo, ať se vyjádří spolulezec.

Franta:

Bratr mi píše: „hej jdeš se mnou do projektu, o kterém se bude psát ve všech análech?“ Říkám si, že to bude zase nějaká kravina. Taky že jo! Jedeme na kolech směr Velký Rabštejn. Dlouho skrývá, co se bude dít. Měl jsem za úkol vzít kameru a dlouhou tyč. Nechápal jsem, ale to jsem si už zvykl při našich výletech. Po dojezdu jsem dostal na záda velký batoh s tím, že budu výškový nosič.

Jsme na louce u hospody, kde si dáváme povinné občerstvení. Bratr somruje od obsluhy sušenky ke kávě. Se slovy:“ to je od sponzorů“ mi háže jeden keksík a schovává si ruličku toaleťáku do batohu. Jdeme na přední skály k Druhé věži. Z proslovu pod skálou se dozvídám, že polezeme cestu s názvem „Bivaková“. A to tak, že poleze bratr jako první a po cestě si bude zakládat jen vlastní jištění. Pokus o zatlučení skoby kladivem selhal poté, co jsem nervózně upozorňoval na časovou náročnost jeho projektu. Naštvaně hodil kladivo na zem a lezl dál.

V půlce stěny na mě křičí: „zruš a postav stan“. Vzbouzí tím nechtěnou pozornost přicházejících lezců. Dostávám povely: „pohni si a nekoukej na ty sportovkáře, jedeme v tom sami. Přivazuji stan na druhý konec lana a vytahuje ho doprostřed skály k malé jeskyňce. Prý je to náš první tábor a zde budeme nějakou dobu bivakovat. Kašlu na to a jdu si uvařit kávu. Času mám dost a než mi káva vychladne, tak dostávám od velitele expedice povel k výstupu. Dolézám ke kruhu, do kterého je cvaknutý stan. „Hele vytáhni kameru a odfoť nás na štandu. Musíš se tvářit, že trpíš“ Trpěl jsem dostatečně při našich selfie deset metrů nad zemí a žádost o umístění fotky na sociální média jsem odmítl. Prý nepodporuji naši image, ale to je mi jedno. Už mě tato šaškárna nebaví, protože místní lezci se srocují pod skálou jako hyeny.

Dolézáme na vrchol ke slaňáku. Prý si to jdeme obejít po turistické, protože sestupovka vede tudy. Podle mého názoru nechtěl odpovídat na dotazy dotěrných lezců u skály. Dostávám batoh na záda a běžíme zpět na louku k hospodě. Velitel akce do sebe nacpe klobásu a hurá domů.

Každý máme pohled na věc trochu jiný a souhlasím, že skály za barákem se musí využívat na maximum. Cesta snů to rozhodně nebyla a nikomu nedoporučuji něco takového podnikat. Díru do světa s tím neuděláte, protože ta linka je už půl století vylezená. Je ale pravda, že nový pohled na věc to byl. Koho by napadlo vytáhnout stan a dělat, že jdeme bivakovat na sportovkách? Z výletu jsem si odnesl otlaky na nohách od sedáku a bolavé ramena od těžkého batohu. Jsem zvědavý, co přijde příště.