Tibeťani a sníh

Posted on Posted in Uncategorized
Po příjezdu do Chengdu, hlavního města provincie  S’-čchuan, jsem věděl, že to tady bude kruté. Měsíc v této metropoli je nad moje síly. Třicetipatrová budova a čtyřproudá silnice pod okny je pro mě až moc zážitků najednou. Myslím pořád na to samé, tiché prostředí bez lidí a jen ona. Tato kráska mě lákála ještě před příletem do Číny. Musím jí vidět! Že nevíš, o čem mluvím? Mrkni na Standovo povídání v eMontaně a hned ti to bude jasné. Bílá hora, nejvyšší hora S’-čchuanu – Minya Konka (7556m).

Po devítihodinové jízdě autobusem do Kangdingu, centra tibetské prefektury, jsem na začátku mého dobrodružství. Slyším v uších jen obavy Číňanů z města a stále se opakující věty: „Mountains are dangerous, take care Lukas, take care.“ Souhlasím, že výměna hotelového pokoje za čínský stan je trochu drastická. Stan šitý pro postavu Číňana měřícího do 165 centimetrů mi dělá ze začátku problémy při mých 190 centimetrech. Každý večer zaujímám polohu plodu a zahřívá mne pocit, že může být ještě hůř. Místo karimatky mám batoh a místo polštáře ešus.

První ráno treku se probouzím do mlhavého ticha. Kráčím smutným údolím v mlze, které obývají místní domorodci jen pár měsíců v roce. Stanové městečko obývá asi třicet lidí a sbírají léčivé byliny. Zastavuje mne místní borec Kelsan. Jeho angličtina je jedinečná na místní poměry a přepínám se z obrázkového módu do angličtiny, které rozumím. Studoval v Indii a radí mi cestu dál. Prý do sedla Riwuqie (4950m) nemám šanci dnes dojít. Cestou potkávám dva Číňany, kteří také míří stejným směrem ke klášteru Konka. Pro jednoho je to první dobrodružství v horách. Nový batoh se mu začíná párat a tenisky mají oba dva hned promočené. Nálada je bojová, s úsměvem a ostrým sluncem v zádech. Zahajujeme společný útok směr sedlo, který vedu za pomoci gps ve sněhové kaši. Zakončení dne je zpestřeno sněhovou nadílkou, která otestovala bojeschopnost Číňanů s novým stanem.

 

Druhý den vyrážím sám, protože kamarádi ještě odpočívají po včerejším náročném dni. Tempem zběsilým zakončuji tuto část výletu v klášteře, kde mne přivítá chrámový děda, strážce pokladny. Dostávám termosku s horkou vodou a věším si jídlo na hřebík nad okno kvůli myším.

Ráno vyrážím za zvuku modlitebního bubnu a vůně ohně směr Nochma. Je to vrchol, odkud je Konka vidět v celé svojí kráse. Hora, na kterou jsem se přišel podívat, se pomalu odhaluje a dělá mi společnost po celý den. Cosi červené v dálce na mě mává. Nedokáži to zaostřit, ale postupně rozeznávám obrys mnicha, který sedí u řeky. Sedíme chvíli spolu a sledujeme svahy Konky. Hora žije vlastním životem a dokázal bych se na to ohlušující divadlo lavin dívat celý den. Makám do kopce a vyhlížím místo pro stan, který chci postavit co nejvýše. Luxusní plácek s výhledy čeká jen na mě a ještě večer stihnu vyběhnout na hřeben. Pohled zítřejší kopec Nochma je pěkný a zítra se těším na výhledy z něj. Den zakončuji návratem z aklimatizačního výšlapu ke stanu, který hledám v husté mlze za pomoci gps. Padesát metru od stanu a stále ho nemůžu najít. Internety nelhaly a počasí je zde opravdu nevyzpytatelné. Zalehám do stanu a těším se na ranní pohodový výstup.

 

 

Tma a najednou slyším zrychlený dech. Upadám zpět do snu a vidím před sebou zítřejší vrchol s výhledy. Cosi mne zase vyruší a lapám po dechu. „Sakra, už musím být aklimatizovaný po včerejší noci v této výšce, co se děje?“ Otvírám zip a vidím závěje sněhu, které pokrývají stan. Právě jsem podstoupil nedobrovolnou aklimatizaci na vrchol Konky, dušením se ve stanu. Odhazuji sníh okolo mého příbytku a snažím se usnout. Nejde to! Slyším v dálce padající laviny a hluk se blíží. Uvědomuji si, že stan mám postavený pod příkrým svahem a přemýšlím, jaké je to být ve stanu pod lavinou. Je lepší otevřít zip? Další lahodné myšlenky o horolezcích pod lavinou zaháním čokoládou. Terapie zabírá, ale čekání na světlo doprovázené odhrabáváním stanu je nekonečné.

Ranní snídaňový rituál zkracuji po neúspěšném zapálení vařiče a balím stan ještě za šera. Řítím se přes kameny zpět do údolí k řece. Mlha a sněhová vánice umocňují zážitky, které bez spánku vnímám ještě intenzivněji. „To jsme se ale vybáli“, běží mi hlavou známá věta. Překonávám kamenné moře a spatřuji stan u pramenu, který jsem míjel včera. Je to předsunutý meditační camp. Dostávám pozvání od mnicha na snídani. Odhrnujeme společně nově napadlý sníh z igelitového přístřešku a za odměnu mi podává dvě černá vajíčka tzv. Pei Dan a instantní polévku. Pokecáme, jak jde život a za zvuku ranní modlitby odcházím překonávat kamenné bludiště pokryté sněhem.

Směrem ke klášteru ještě potkávám místní průvodce v jejich basecampu. Příjemní lidé mne přijmou mezi sebe a ptají se na můj plán. Chtěl bych ještě dnes jet do města. Podle nich to prý nedám a postupně zjišťuji, že měli pravdu. Procházím okolo kláštera a směřuji k vesnici v údolí. Další výstup do sedla vzdávám a vracím se promočený až na kost do vesnice. Potkávám známé tváře. Guidi z Chengdu mne zvou na jejich základnu. „Počasí je děsné, takže jedeme zítra zpět do města, jedeš s námi?“ No jasně! Nebýt této náhody, tak jsem tam ještě dodnes. Přijímám s radostí nabídku a po dobré večeři v tibetské domácnosti spřádáme plány na zítřejší odjezd.

 

 

Zasněžené ráno zaplácneme jačím jogurtem a čerstvě upečeným chlebem. Vyrážíme terénním autem podél řeky. Co to? Konec cesty a jdeme zase po svých? Přičichnutí k pohodlí auta, návrat do reality těžkého batohu a promočených pohorek. Náš výlet pokračuje trekem k telefonu, odkud voláme další auto. Přijíždí vysmátý pupkatý Číňan. Jeho řidičský projev bych si za rámeček nedal. Valí s námi z kopce a za zběsilého troubení zastavuje u občerstvení. Most famous  vařená slepice s bambusem zakončuje naši cestu po prašných cestách. Třináct hodin v autě a sedím na hotelovém pokoji v Chengdu. Odér kouře z tibetských obydlí si nesu sebou. Dívám se na zácpu pod okny. Jsem v pohodlí městské džungle, kde se o nic nemusím starat. Je lákavé spadnout do tohoto stereotypu každodenního života.