Severní stěnou Eigeru

• Novinky

Švýcarský Eiger patří k prubířským kamenům historie alpinismu. Severní stěna, která se nad okolní terén tyčí do výše 1800 m, napsala příběhy plné heroických výkonů i tragických pádů. Mordwand, tedy Stěna smrti, jak se jí ponuře přezdívá nedá nikomu nic zadarmo. Na vlastní kůži se o tom se svým spolulezcem přesvědčil náš kamarád a nový HUDY ambasador Lukáš Ondrášek.

Podmínky pro alpinismus prý bývají na konci zimy výborné, a tak jsme se s kamarádem Filem Zaoralem rozhodli zkusit štěstí a na Eiger vystoupit Heckmairovou cestou z roku 1938, tedy vůbec první linií, která byla v severní stěně vytyčena. Počasí a podmínka nás strašili už dlouho dopředu. Co si budeme, tak jednoduché jako na skalkách to není. Tam prostě stačí, aby bylo sucho a lišty držet budou.

Při lezení v horách do hry vstupuje další faktor, a to historie vývoje počasí, která má zásadní vliv na stav sněhové peřiny. Naštěstí máme kamaráda přímo pod kopcem, a tak jsme už několik týdnů před odjezdem měli informace přímo z první ruky. Zprávy byly pozitivní, což znamená, že napadl sníh a poté dlouhé dny svítilo slunce, které nadílku zpevnilo. Těšili jsme se na tvrdý firn a ledové království.

Do Švýcarska vyrážíme ve čtyřech, takže nám cesta vcelku rychle ubíhá. Po dvanácti hodinách zastavujeme v Grindelwaldu. Všichni s otevřenou pusou a úžasem v očích koukáme na kopce tyčící se v okolí. Máme radost, neb to vypadá, že sněhu leží všude opravdu dost. Krásné počasí, které v uplynulých dnech panovalo, má vydržet ještě minimálně následující tři. „Výborně, tak zítra nastoupíme a pokud budeme mít štěstí, pozítří máme hotovo,“ říkám si. Balíme. Ještě dnes chceme dojít pod stěnu a prohlédnout si nástup.

Šlapat nahoru se všemi těmi krámy po sjezdovkách by byla pěkná tortura, a tak strategicky šetříme síly i čas a jedeme vlakem. Nastupujeme v Grindelwaldu, přesedáme na zastávce v lyžařském středisku Kleine Scheidegg a pokračujeme na naši výstupní stanici Eigergletcher. Odtud vláček míří do nitra hory a dále až na konečnou stanici Jungfraujoch, takzvaný „top of the Europe“.

Nasazujeme mačky a ladným krokem si to šlapeme vstříc malému plácku bez sněhu kousek od nástupu do cesty. Stavíme stan a vaříme. Průzkum spodních partií stěny nás nepotěšil. Sněhu je sice dost, ale jde o přemrzlý prašan, pod kterým se nachází tvrdý zledovatělý podklad. Zpět do tábora se brodíme po kolena v závějích a se staženými půlkami. Vypadá to na povedenou taškařici. Trochu nás uklidňuje onen tvrdý podklad, který by ve vyšších patrech mohl být o poznání kvalitnější.

Ráno vstáváme s dobrou náladou a ovesnou kaší. Díváme se do stěny a ejhle, svítí tam nějaké světýlko. Později nám dochází, že se jedná o světlo z tunelu vlaku, které tam září nepřetržitě. Vyrážíme. Šlape se nám nad poměry dobře. Je jasná noc bez větru. Batohy máme pěkně vyladěné, a tak i když v nich každý neseme spacák, karimatku, žďárák, péřovku, termosku a jídlo, váží oba pod pět kilo.

Tma klasicky mění nástup v labyrint. Trocha bloudění na probuzení přes plotny pokryté popraškem sněhu nás dovádí pod Těžkou spáru (Difficult Crack). Každý záludnější úsek ve stěně má svůj vlastní název. Papírově by právě tento měl patřit k těm obtížnějším. Značnou část cesty jsme šli zatím sólo, nyní ale vytahujeme lano a navazujeme se. Přece jen nás čeká záludný kout se spárou. V lezečkách by to byla lehká pětka, nicméně hroty maček nedrží na tření zrovna ideálně.

Náročné místo úspěšně přelézáme. Stále živíme představu, že bychom to dnes mohli stihnout až do Cortiho bivaku. Vidina čistého přelezu Hinterstoißerova traverzu bez použití fixů se naopak za stávajících podmínek řadí do říše snů. Pomalu začínáme zjišťovat, že náš alpský den má k ideálu poměrně daleko. S přibývající výškou ubývá sněhu. Po ledu není ani památky. Měli jsme narazit na zamrzlý vodopád, místo něj zde však visí jen staré fixní lano.

Šplhám pomocí fixu připevněnému někde ve výšinách obhlédnout situaci.  Lano je naseknuté od padajících kamenů, to však zjišťuji až nahoře. Stojíme na začátku druhého sněhového pole. Odtud už je poměrně obtížné slanit zpět pod stěnu. Pokračujeme a těšíme se na to, až nás přivítá další místo, kde se psala historie, legendární Bivak smrti.

Vzápětí nalézáme do pěkně delikátního terénu. Probíjíme se přes stříškové vápencové plotny, do kterých nejde nic založit. Den nám občas zpříjemní stará skoba. Druhé sněhové pole je takřka úplně suché. Většina skalních úseků níže byla sice těžká, ale lezitelná. Nyní měla následovat procházka na pár minut, místo toho však lezeme každou délku skoro hodinu. Plotny pokryté vrstvou prašanu jsou nečitelné a velmi technické.

Fil jako baletka našlapuje na tření vstříc další skobě.  Najednou mu ujíždí mačka a kutálí se dolů. V hlavě se mi promítají všechny záchranné techniky a úlomky vzpomínek z kurzu první pomoci. Borec udělá poslední salto s vytrhnutým friendem. Pád zastavuje stará skoba. „File, jsi v pohodě,“ křičím z plných plic. Chvíli se neozývá, ale potom odvětí jemným hláskem: „a jooo“. Adrenalin dělá divy, membránové oblečení skrývá krvácející zranění, takže se vyškrábe zpět na štand a já ještě dotáhnu tu zapeklitou délku. Na lepším jistícím stanovišti zjišťuji stav fyzična svého spolulezce. Zevnějšek je v pořádku, jen v obličeji nalézám mírný úšklebek. Naražená noha se začíná ozývat. Podvlíkačky jsou durch, tržná rána na noze docela solidně teče. Na koleno a holeň padá několik obvazů. Je nám jasné, že tohle pro nás znamená konec cesty vzhůru.

Ve vysokých horách, kde není pomoc na blízku, by situace byla jiná. Zde ovšem nechceme riskovat infekci, navíc by se hodilo i pár stehů, a tak voláme vrtulník. V hlavách se nám honí různé myšlenky.

To jsou ty chvíle, na které narážím na internetu velmi často. Pseudohorolezci si na přelidněných horách šlapou po hlavách, jdou bezhlavě za svým cílem a umírají. To celé pod taktovkou ega, hromady peněz a kyslíkového opojení. V horách je třeba se umět včas rozhodnout, myslet na zadní vrátka. Jsou tři hodiny odpoledne a záchrana je na cestě. Dispečera jsme uklidnili, že jsme jinak v pořádku, takže záchranáři jdou na jistotu. Několikrát obhlédnou situaci a už se k nám snáší usměvavý mužík, který si připíná zraněného k sobě. V podvěsu odlétají do údolí. Letět pod vrtulníkem kolem severky Eigeru je nádherný zážitek, v tu chvíli navíc umocněný pocitem, že jsme udělali to nejlepší možné rozhodnutí.

Spolulezec letí do údolní nemocnice a mne nezbývá nic jiného než se po svých vydat pod stěnu pro věci. Vyhlížím dva kamarády, kteří byli kus za námi, ale člověka v tak velkém prostoru nemám šanci pouhým okem najít.

Další dny se nesou ve znamení čekání. Fil má plán jasný. S naraženou nohou se tak maximálně dobelhá od auta k odpadkovému koši a zpět. Já si čas krátím průzkumem okolí Grindelwaldu. Zjišťuji, že se zde nabízí spousta možností, od paraglidingu, přes lyžování, až po drytooling. Ráj pro nadšence, jako jsme my. Kamarádi přichází po čtyřech dnech, během kterých ve stěně v těžkých podmínkách bojovali o každý metr. Z vrcholu se vrací značně pomuchlaní, ale celí. Šťastné to shledání pod kopcem.

Příští rok se sem určitě vrátíme, tentokráte ovšem jen na opravdu tutovou podmínku. Chceme slyšet ten skřípající firn pod mačkami a svižně ukrajovat výškové metry. Zjištění, že vylézt obávanou cestu půjde, nás povzbudilo. Bez tohoto výletu bychom nikdy s určitostí nevěděli, na čem jsme. Tělesné schránky i psychické rozpoložení bychom rádi nechaly ve stejném nastavení. Jen doladíme spojení s vyšší mocí, které při tomto výletu nebylo úplně stabilní.