Tři dny a tři tipy na Tre Cime

• Novinky

Máš respekt k horským stěnám daleko od civilizace? Hlad po horách v tobě sílí a rád by ses držel osvědčených linií? Tre Cime jsou jedna z možností, jak lézt dlouhé cesty a zároveň být na dosah mobilního signálu.

Ikonické kopce

Tři zuby koukají z každé druhé reklamy a ty nevíš, co na tom všichni vidí. Počáteční vhled do historie oblasti ti to vysvětlí. Tři hlavní věže a několik dalších se nachází na dosah lyžařského střediska Cortina d’Ampezzo. Tři borci v bačkorách zde v roce 1869 vystoupili na vrchol Cimy Grande (2999 m). Tato cesta z jihu hory je dnešní normálkou na vrchol (obtížnost III). Jižní pohled na věže připomíná rozsypané lego, ale severní stěny jsou na oplátku těmi známými siluetami z horolezeckých žurnálů. „Severkou“ Cimy grande poprvé prostoupili v roce 1933 Emilio Comici a bratři Dimai.

V okolí se nachází turistické chodníky, cyklostezka a několik ferrat, které nabízí zajímavé pasáže

v tunelech, které první světové války zde byly vyhloubeny do skály a nyní jsou součástí turistických

cest.

Kdy na to vlítnout

Červen až říjen jsou úderné měsíce v této oblasti. Začátkem června postupně mizí sněhová pole a sluníčko přináší do jižních stěn pozitivní náladu. Severky jsou v tomto období méně přívětivé. Pokud se odhodláš pro včasnější období, budou se ti na některých svazích hodit pro přístup nesmeky, nebo mačky s cepínem. Léto nabídne příjemnou teplotu oproti horku v nížinách, ale během ochlazení musíš počítat i s teplotami okolo nuly, takže péřovky s sebou. Na konci léta jsou sněžná pole ty tam a

s přicházejícím podzimem barvy v Dolomitech gradují.

Přístup

Od jezera Misurina vede několik tras vzhůru k chatě Auronzo pod Tre Cime. Autem, autobusem, nebo pěšky? Osmikilometrová cesta vzhůru dokáže zamotat hlavu.

Auto je zajisté pohodlná varianta šetřící drahocený čas a síly při výjezdu na záchytná parkoviště k chatě. Počítej ale s poplatkem za výjezd okolo 30 eur za osobní auto. Za každý další den parkování se připlácí, takže lístek si schovej. Jedno parkoviště je vyhrazeno pro karavany a výhled z něj na východ slunce je opravdu úchvatný. Takže zůstat přes noc ve svém pojízdném obydlí je možné.

Autobus je dobrým kompromisem, ale vyjíždí o trochu později a pro včasný nástup na hory je nutné s tím počítat.

Pěšky lehkým krokem to jde nejlépe. Od jezera Misurina (kde ustájíš ocelového oře) směřuje mimo asfaltovou cestu turistická varianta. Okolo roztomilých kraviček a krásných výhledů tě dovede na Chatu Auronzo za 2 až 3 hodiny. Pokud máš den navíc, dojdi pěšky nahoru a další den vyraž zavčas do akce.

1. den: Aklimatizace na ferratách

Ferraty v Dolomitech jsou hlavně o pěkných výhledech a o dosažení opravdových cílů (rozuměj vrcholů).

Cestu nahoru máš za sebou a po italské snídani hurá vstříc historii na ferraty. Po rušné magistrále plné hulákajících davů projdi přes sedlo Forcela Lavaredo až na výchozí bod – chata Tre Cime – A. Locatelli. Na opačnou stranu od známých věží leží vrchol Torre di Toblin (2617m), nebo německy Toblinger Knoten, na niž vede zajištěná cesta. Ferrata obtížnosti B/C stoupá po žebříčkách asi 100 metrů. Někdo může první den při rychlejším tempu cítit výšku . Pokud tě žene přicházející oblačnost, tak není na co čekat a hrň to dále. Sestup je jinou trasou méně náročného charakteru. ???!!! Ferratové vybavení a zvláště helma je nutností, protože větší počet návštěvníků není vyjímkou a občas někdo shodí drobné kamení.

Via ferrata De Luca Innerkofler – Paternkofel, neboli válečný chodník.

Válečná historie obtížnosti Bé začíná zapnutím čelovky. V dlouhém tunelu na úvod není radno ztrácet čas hledáním zapínače osvětlení… Nenajdeš ho. Občasné okna během výstupu nabízí výhledy prvotřídní kvality. Úseky zajištěné ocelovými lany končí kus pod vrcholem. V jarních měsících mohou být některé pasáže značně nepříjemné díky sněhu. Vrcholový kříž rozveselí nejednoho turistu, a že jich tady je. Zpáteční cesta vede zpět do sedla Forcela Lavaredo.

Pořádně zabrat – Žlutá hrana 6/6+ – Cima Piccola

Lezení v Dolomitech vyžaduje jistý nadhled nad obtížností a mít pro strach uděláno je výhodou. Naštěstí cesty na Cimu Piccolu (2857m) jsou jedny z dobře zajištěných a také se často lezou. Stěna vysoká 380 metrů žluté barvy ti pěkně dá zabrat. Odhad je asi 6-8 hodin lezení.

Nástup na Žlutou hranu (Spigolo Giallo italsky a Gelbe Kante německy) je koutem v jižní stěně Cima Piccola. První dvě délky se nesou v duchu koutového lezení a plašení duchů v legolandu, kteří shazují kamení. Následuje přehoupnutí se za hranu a přes vyskobované štandy se leze až pod vrcholovou hlavu. Krásná délka je kout za 6/6+, kde se láme chleba. Opětovné přehoupnutí na hranu otevře exponovaný terén a vrcholový kámen se štandem.

Onen kámen ovšem není ještě vrchol. Je to konec kompaktní stěny, kde končí také jiné linie, jako například Gelbe Mauer, nebo „spára“ Egger/Sauscheck. Na vrchol je nutné ještě kousek popolézt. Po krátké turistice po policích narazíš na mohutné slaňovací kruhy. Vrcholu chtivý lezec se však vydá další dvě až tři dlouhé délky nahoru ke kříži. Tento povinný dolez však stojí za to a vrcholová police je vhodný plac pro pozdní oběd. Pozorování lezců shazujících na sebe kamení na hraně Dibona (4) je vhodnou kratochvílí při čekání na spolulezce.

Tipy a triky: nastup co nejdřív, protože v cestě se během dne bude nacházet více lezeckých družstev. Je lepší být nahoře, než schytávat kamenné překvapení. Před šestou délkou se orientace značně rozplývá a důležité je čtení terénu “kudy asi ti borci v bačkorách šli…“ (prvovýstup 1933). Celou dobu potkáváme značné množství skob a občas se na štandu objeví borhák, nebo nýt. Slanění je pohodlné s méně pohodlným závěrečným sestupem žlabem mezi věžemi.

Na dolez a protažení – Via Cassin – Cima Piccolisima 7-

Rok vytyčení linie (1934) napovídá, že pán Cassin a spol. vytyčili směr, který vede 200 metrů logickým terénem až na vrchol Cima Piccolisima (2700m). Je to půldenní štreka na dopolední polezení před odjezdem domů. Občas jsou štandy na nýtech a skoby pěkně ukazují směr. Cesta trvá asi 4-6 hodin.

Délka za délkou se klikatí pod přísnými převisy až k pohledově vděčnému traverzu. Srdce prvolezce zajásá při pohledu na skoby lemující tento traverz. Osmá délka vylézá koutem na roztomilou věžičku, vhodnou pro krátkou pauzu s výhledy. Následující pasáže jsou orientačně náročnější, ale pod velkým

komínem máte již vyhráno. Sice nabídne pár zajímavých odlezů, ale zavede vás k historickému kruhu na vrcholové polici věže.

Slanění z vrcholu je v pohodě a je dobré následovat nové slaňovací kruhy. Občas je zde okénko do historie v podobě samo-domo slaňovadel. Asi za pět slanění je pevná země pod nohama a ocytneš se na vrcholu strmého kuloáru. Paradoxně je sestup kuloárem příjemnější na začátku léta, protože je mezi věžemi dostatek sněhu, který zakrývá nezpevněnou suť. Je třeba se svižně uklidit mimo tento prostor. Provizorní řešení před padajícím kamením jsou schovky pod převisy. Rychlé slanění z připravených borháků je jistota zdravého návratu.

Tipy a triky: v zájmu rychlého průstupu stěnou je dobré se odlehčit, takže jsme nechali pohorky pod stěnou a při slanění bylo o trochu dobrodružství navíc. Slaňovací žlab ústí kousek od začátku cesty.

Co s sebou

Na ferraty je to jasné, ale co na vícedélky? Základem je sada friendů ,ale záleží, jak kdo jistí. Dvojčata, helma, kýbl a karabiny jsou podmínkou pro úspěch. Hlavně nezapomenout na smyčky, protože prodlužovat jištění šetří síly a pod slaňákem nebudete klepat nožkou. Sluneční brýle a opalovák určitě vemte s sebou. Dobrou morálku v týmu podpoří sladká tyčinka a dostatek vody v malém batůžku pro druholezce.

Hurá na pizzu

Lezení na čimách je jako legoland. Spousta lidí na magistrále a na oblíbených cestách dokáže odradit nejednoho horomila. Avšak takové monumentální stěny tě ohromí a skrytá zákoutí dokáží vykouzlit úsměv i tobě. Od mokrých komínů z roku 1909, až po odjištěné dardy moderního charakterů. Nalezení metrů na tomto materiálu je nezbytné pro posun o laťku výš. Postupem času zjistíš, které kamení ti pod lezečkou neustřelí a jaká díra je vhodná pro zakládání. Dostaneš se časem do souladu s počasím a na vrcholu tě nevyděsí Eliášův oheň u kříže. Do doliny se budeš vracet v dobrém rozmaru a pizza v Cortině bude pěkný závěr při tomto prodlouženém víkendu v Dolomitech.